Srpen 2008

HaKeTo prozrazeno ANEB Co se všechno v Hnízdě (ne)děje!

31. srpna 2008 v 12:10 | Hanyou |  Hlášky
Dala jsem všem přečíst vytištěné HaKeTo
Cain: "Hele, harém!" Rozhlíží se, jestli není na obzoru Hanka vyzbrojená koštětem
Anička: Té jsem dala jen to slušné "A kde má brácha Hanku? A kde je Maddy? A kdo je ta Nika a....." Dál už jsem si to nestačila zapamatovat

Maddy: "Může mi Tori udělat panenku?"
Hanka: "Koukám, že tě konečně někdo zkrotil!" Následovně se vyhýbala mým pohlavkům. To zkrocení patří k těm korálům
Siss: "Hustý! Kdy to hodlá vydat?"
Jezeb: "Ten svůdný pohled bych chtěl vidět."
*
No a dál je to tradiční. I když...
Cain: "Měla bys jim popsat můj dům, aby měli představu."
Já: "No jasně! A ještě tam dám nápis: ZLODĚJI, MŮŽETE SE PUSTIT DO DÍLA!"
*
Já. "Aspoň by sis měl koupit psa. Hlídacího!"
Cain: "Na co? Stačí, když se objeví Maddy a všichni zdrhnou."
*
Já: "Už z dálky je vidět, jak jsi prachatý!"
Cain: "To není pravda!"
Já: Vytáhnu ho ven. Kolem malé domky, Cainův dům je jak věžák
Cain: "To dělá ta střecha."
*
Jezeb: "Chováš se divně, Verites."
Anička: "Období říje?"
*
Anička: "Co jí je?"
Jezeb: "Nasralas ji."
Anička: "Nasrala?"
Hanka: "TY IMBECILE NADRBANEJ!" Co se dělo dál, si můžete domyslet...
*
Já: "Není ti nic?"
Jezeb: "Ne."
Já: "Že jsi na mě ještě nepromluvil."
Jezeb: "Možná to bude tím, že už mě nebavíš!"
Já: O_O TT_TT
*
Já: "On mě fakt nechává být!"
Cain: "No, já se mu ani nedivím."
Já: "Co mám dělat? Lézt mu do postele?!"
Cain: "To snad před týdnem..."
*
Já: "Mír?"
Jezeb: "Dej mi pokoj!" Odchází
Já: "No sakra! Lidičky, to vypadá zle!"
*
Cain: "Našel si práci."
Já: Ironicky "Další důvod, proč mě ignoruje?"
Cain: "No, ani ne. Ale už sem nebude asi jezdit..."
Já: "Zvoní, zvoní umíráček."
*
Já: Tupě civím do zdi
Maddy: "Už se nepohnula celou hodinu a půl!"
Cain: "Nediv se, nemá koho šikanovat."
Krutá hláška, ale i bolestná.
*
Já: Stále civím do zdi
Já: Doufám, že když zeď zhypnotizuju, třeba jí naučím mluvit
Já. Měním plán. Naučím jí tancovat
*
Siss: "Je jak socha!"
Cain: "I Tori by se nad ní slitovala a nechala jí být." Mám takový pocit, že by se spíš na mě vrhla. .-)
*
Maddy: "Je to zlé, nevzala si zákusek!"
Všichni: Válečná porada
*
Já: Jdu za nima do kuchyně "Nemáš tady gin?"
Cain: Podává mi flašku
Já: Odcházím do křesla zírat na stěnu a popíjet
Všichni: na pokraji zhroucení
*
Jezeb: Přijel "Prý jsi přestala jíst."
Já: "Zmiz, přelude! Právě pohřbívám dalšího kámoše. Tentokrát jen symbolicky..."
*
Jezeb: Totálně mimo "Nazvala mě přeludem!"
Hanka: "Jdu jí zabavit flašku!"
O chvilku později
Hanka: Vrací se bez flašky "Opilá je ještě děsivější."
Já: "JÁ NEJSEM OPILÁ!"
*
Maddy: "Přestala vtipkovat!"
Jezeb: "To je zlé."
Hanka: "Mluví se svými duchy!"
Jezeb: "To mluvila vždycky, ne?"
Cain: "Nemlátí nás za narážky!"
Jezeb: "JEŽIŠMARJÁ!!! To je na tom tak zle a vy jste mi zavolali až teď?!"
*
Já. Zvedám se a vracím láhev do kuchyně "Začíná tu být dusno. Na čas se vytratím..."
Cain: "Tak tady pomůže jedině Bones!"
Jezeb: "Jen přes mou mrtvolu!"

Vajíčka jsou zrádná

31. srpna 2008 v 11:36 | Hanyou |  Mozkové vykolejení-nádobí v koši, odpadky na lince...
Dělám ji jen tak obídek a rozklepávám vejce. Žloudek s bílkem letí do koše a skořápky do mísy...

Hanyou v dimenzi magie - Stroj na zabíjení

30. srpna 2008 v 11:13 | Hanyou |  Povídky - moje
Asi jsem se zbláznila, napsat to sem! *nevěřícně kroutí hlavou*

Vůně Měsíčku 6. kapitola

29. srpna 2008 v 21:41 | Hanyou |  Povídky - moje
Další dílko, tentokrát se do toho vloží dáma v červeném.

Scary Angel - A hroby se otevřely...

29. srpna 2008 v 13:30 | Hanyou |  Povídky - moje
No, dalo by se to přiřadit ke komedii. Je to starší dílko a nemohla jsem si to odpustit. :-P

Já, superzbraň - Dokud budu žít 1/2

29. srpna 2008 v 1:21 | Hanyou |  Povídky - moje
Gira unaveně seděl v křesle, Rei listoval papíry, Maus chvilkami klímal, Derber vyhledával a Berrow to zabalil a tiše oddechoval. Vzala jsem nějaké deky a oba spící pracanty přikryla. Rei se na mě s úsměvem podíval.
"Máte něco?" zašeptala jsem.
"Zatím nic," zavrtěl Rei hlavou. Sedla jsem si vedle něj a vzala mu polovinu hromady. Odbíjelo půl čtvrté ráno a my jsme nic nenašli. Poslední složku jsem vnímala dost mlhavě a pak jsem cítila, jak mě někdo odnáší pryč. Gira. Sevřela jsem jeho triko a usnula. Gira po pár neúspěšných pokusech mě setřást zamířil zpátky do pokoje. Rei se na něj zašklebil a naznačil ústy ´Pardon, nenechte se rušit!´.
"Rei, prosím," nadhodil si mě a já ho sevřela i druhou rukou. Rei potlačil smích a obratně mě vzal do náruče. I ve spánku jsem poznala Reie a pustila nebohého Giru. Rei mě uložil do postele a políbil na čelo.
"Teď už se nedivím, že jsi s ní byl celou noc. Ta mrška se nepustí!" řekl Gira pobaveně.
"Připomíná mi mojí dceru, když byla malá," ozval se Derber.
"Hlavně ať se jí zase nic nestane!" povzdychl si Rei. "Můžete jít domů. Stejně už na nic nepřijdeme."
"Dobrá. Tohle je horší než obyčejné chytání zločinců," řekl Derber unaveně a odešel. Gira se zkoumavě zahleděl na Reie.
"Co je?"
"Rei, miluješ Vrazbri?"
"Proč se ptáš?"
"Protože mám takové tušení…"
"Bože teď ne!" zasténal Rei. Girova tušení byla vždy přesná.
"Nedělejte nic, co by vás nějak sblížilo, ano?"
"Jistě," přikývl Rei. Srdce mu zběsile tlouklo. Stane se něco Vrazbri? Nebo jemu? Dveře od ložnice se otevřely.
"Rei," zašeptala jsem.
"Stalo se něco?" vyskočil Rei s Girou.
"Pálila mě ta naražená ruka," vzlykla jsem "A tak jsem se koukla."
"Krev!" všiml si Gira.
"Nevím proč, ale rozřízla jsem si ruku," natáhla jsem levačku k nim. Rei a Gira přistoupili. V kosti jsem měla maličký displej, který blikal:
19 520 dní do sebedestrukce
"Proboha!" zasténal Gira.
"Vzpomněla jsem si, že mi ukazovali kudy vedou drátky. Přímo do mozku," zachvěla jsem se.
"Vraz!" objal mě Rei. Kolem mě se stahovala temnota. Už jsem se neudržela na nohou a omdlela jsem.
Něco jsem měla v ruce. To jsem viděla v jednom článku na internetu. Kapačka. Tahle byla ale s krví. Rozhlédla jsem se. Stále jsem byla v Reiově ložnici. Ale Rei tu nebyl. Měl asi plno práce. S námahou jsem se zvedla a s kapačkou jsem se potácela ven. Gira seděl u spisů.
"Kam jdete?" zeptal se ostře, až mě to vyděsilo.
"Jenom si odskočím," zamumlala jsem a zapadla do koupelny. Rei v pokoji nebyl. Ačkoliv jsem potom celý den naslouchala, neslyšela jsem ani Reiův hlas, ani Reie. Gira mi ještě jednou vyměnil kapačku a odmítal se se mnou bavit. Bylo mi hrozně. Rei zmizel a Gira mi neodpovídal. Sevřela jsem kraj postele. Proč? Proč to všechno? Co jsem udělala? Pak jsem si vzpomněla na rozhovor, který Reie rozrušil. Proč by Rei přikládal význam nějakému tušení? Přivřela jsem oči. Bylo mi to jasné. Gira cítí něco ve vzduchu a Rei poslechne jeho opatření. Vytáhla jsem si kapačku z ruky. Trochu krve vyteklo na postel a koberec, ale to mi bylo jedno. Oblékla jsem se a otevřela okno. Výška! Vylezla jsem ven, zachytila se příček a vydala se nahoru, kde na mě čekaly jenom dvě patra. Na střeše jsem odpočívala. Potřebovala jsem sílu a taky se mi točila hlava. Zamířila jsem ke dveřím a modlila se, ať nenarazím na Reie. Vystupoval z výtahu. Byl zamyšlený a v rukou nesl spisy a malý balíček. Sladká vůně přilétla až ke mně. Do očí mi vstoupily slzy. Rychle jsem si je setřela a skočila do výtahu. Cestou dolů jsem nasbírala další sílu. Zamířila jsem k recepci.
"Promiňte," oslovila jsem recepčního. Hleděl na mě jako na bohyni
"Kdyby se po mě někdo ptal, tak jste mě neviděl, ano?"
"Jistě, madam!" přikývl recepční a ještě dlouho jsem cítila v zádech jeho pohled. Spočítala jsem si peníze. Měla jsem tak na taxíka, ale nemohla jsem jet moc daleko.
"Marie," vzpomněla jsem si. Sice to bylo neomalené, ale nic jiného mi nezbývalo. Taxikář měl o mě strach jestli nejsem nemocná, ale pouhým úsměvem jsem ho uklidnila. Marii jsem našla na louce, tentokrát bez dětí. Síly mě bohužel opustily. Ztratila jsem spoustu krve. Ještě jsem stačila uvidět Marii, jak ke mně běží.
Balíček dopadl na zem.
"Giro!" zavolal Rei zděšeně. "Vraz tu není!"
"Cože?" Giro projel očima pokoj a hned mu svitlo. "Vždyť se zabije!"
"Recepce!" napadlo Reie. Zvedl sluchátko, ale recepční mu řekl, že nikdo hotel neopustil.
"Co se tu stalo?" zeptal se Rei Giry.
"Nechtěl jsem jí unavovat, tak jsem jí nic neřekl."
"Bože, snad si něco nevyložila špatně!"
"Zalarmuju policii!" sáhl po mobilu Gira. Rei prohledal hotel, ale vrátil se bezradný.
"Kam mohla jít?"
"Kde to jsem?" zachraptěla jsem.
"U nás doma," usmála se Marie. "Vyděsila jsi mě!"
"Promiň, Marie, promiň mi to," posadila jsem se a rozhlédla se po pokoji. Ano, tady bydlela i má Marie.
"Ty hodiny tu ještě visí?" usmála jsem se.
"Jak o nich víš?" zbledla Marie. Kousla jsem se do rtu.
"Marie! Co se-" do pokoje vběhl někdo, koho jsem rozhodně nečekala.
"Mausi!"
Rei posmutněl. Na hrobu nebyly žádné květiny. Nebyla tady. Pomalu odcházel a přitom se rozhlížel po okolí. Kdyby tady byla… Náhle uviděl v trávě krev. Sehnul se. Krev a jeden vlas. Ten odstín vlasů by poznal kdekoliv!
"Byla tady!" zavolal na Gira.
"Takže když ne u hrobu, tak s Marií," přikývl Gira.
"Kde ale bydlí?" rozhlížel se Rei a pak to uviděl. Malá vesnice, skoro schovaná za lesem. "Vraz, co nám to děláš?"

Jsou v celém světě jediní. Když pláčeš, chápají. Kdo ví, jak se dnes mají tvý přátelé... Kdy jsi milému řekla naposled, že ho máš ráda?

28. srpna 2008 v 21:01 | Hanyou |  Milý deníčku, Drahá zpovědnice...
Další záchvat nostalgie. Jistě jste z toho názvu poznaly písničku Máma (kdo ne, ať si dá pohlavek). :-)
Nejlepší bude, když tenhle výlev nebudete číst. Jednak je tam zmíněná nostalgie, ale také deprese. Komenty nečekám.

Zdravíme zapadlé vlastence!

28. srpna 2008 v 10:19 | Hanyou |  Já a moje kecy, kecy, kecy, kecy
Čest práci, soudruzi! A rukám klid! :-D No, to bylo pár blbostí na úvod. :-D
Dostala jsem výborný nápad. Až dodělám maturu *mdlí se k pohanským bohům aby ano*, tak se chci přihlásit na Českou Školu magie. Dala jsem se do hledání dotyčných škol z ENIGMY a... Brněnská škola se mi nějak nezdá. Asi si budu muset najít tu Pržskou. Teda pokud se mi nějak podaří odfiltrovat stránky HP, Witch, Winx a podobně. Zatím jsem našla v Praze jen Iluzionistickou školu. Třeba budeme kočovat zrovínka vašim městem! :-D
No, já končím. Za chvíli jedu do školy pro potvrzení na průkazku.
Páááááááááá!

Kulhánek - Cesta krve 2. díl

28. srpna 2008 v 4:55 | Hanyou |  Knihy online
V první řadě musím upíra dostat dolů z transportéru. Termit by se sice pancířem propálit neměl, ale kdo ví.
"Chce to nějakou návnadu."
"Třeba tebe."
"Anebo tebe."
Vzápětí zabral kinetin.
Klepl jsem na ruční ovládání průvlaku a vyklouzl ven. Počítač za mnou zabouchl.
Mlaskavě jsem doskočil do bahna rozrytého transportérem. Brýle jsem měl přepnuty na fotonový násobič, takže bylo vidět skoro jako ve dne; jen barvy byly místy matné a místy přeřvané. Bahno bylo červené a v hlubokých kolejích stála voda. Uklouzl jsem a s hlasitým šplouchnutím upadl na břicho. Brýle jsem měl naštěstí pevně zaháknuté za ušima.
Nebem se mihl stín.
Překulil jsem se na záda a stiskl spoušť hecklera.
Proud střel vychýlil upíra ze směru tak, že se zasekl do džungle asi dvacet metrů nalevo. To už jsem se hrabal na pevnou půdu a zpod neprůstřelné vesty mi tekla voda. Pod vlivem kinetinu jsem byl s to odhadnout, že upíra zasáhlo něco mezi šesti a devíti kulkami z dvanácti vypálených.
Od doby, co jsem vyskočil z transportéru, uběhly sotva čtyři vteřiny.
Malý oranžový válec opsal plochou křivku a zapadl do podrostu, z kterého se upír dral ven. Větve silné jako ruka lámal po dvou. Zpomalil jsem ho další dávkou.
To už uběhly čtyři a tři čtvrtě vteřiny.
Vrhl jsem se na zem, nohama k výbuchu.
Mokrá tráva krásně voněla a šimrala v nose. Kinetin některé vjemy zesiluje. Tak vonět trávu jsem nikdy nezažil. Čichat to déle, zvedl by se mi žaludek. Je zvláštní, jak i velmi příjemné vůně, jsou-li příliš intenzivní, dokáží být nepříjemné. V tom okamžiku konečně roztrhla ticho syčivá exploze.
Nejprve mne vykopl otřes země, pak mne připlácla tlaková vlna. V obou případech jsem dostal prudký direkt do nosu. První vjem po výbuchu byl, jako by mi skrz hlavu - od zátylku k očím - prošlehla vlna zlatého světla. Kolem najednou panoval žár.
Vymrštil jsem se na nohy. Všechno hořelo: džungle, vodou nacucaná tráva a snad i to červené bahno. Plameny se na mne řítily v bílooranžových vírech. Jen díky kinetinu jsem nezpanikařil. Přestože bažina hořela také, stále to byla bažina. Vrhl jsem se do toho největšího ohně, prolétl jím a zmizel v řídkém blátě v koleji po pravých kolech saladinu.
Od doby, co jsem vyskočil z transportéru, uběhlo osm vteřin.
Za minutu se mi přestalo dostávat dechu a měl jsem strach, že by žár mohl bláto vysušit. To by nebyla příjemná smrt. Znatelně zhoustlou hmotou jsem vystrčil hlavu.
Otírat zablácenou rukou zablácené brýle nejde moc dobře, ale to, že z obrovských plamenů zbylo jen několik roztroušených ohňů, vidět bylo. To, že se ke mně žene podivný nízký tvor, také.
Byl sotva pět metrů daleko.
Vyrazil jsem z močálu jedním obrovským skokem. Šťastnou náhodou (občas se to stane) mi přitom do obličeje šplíchla relativně čistá voda a odplavila čmouhy špíny z brýlí. Zastavil jsem na pevné půdě a prudce se otočil.
Ten malý tvor byl pořád upír a pořád šel po mně. Končil přibližně v místech, kde ho předtím přesekla dávka z kulometu. Tentokrát mu ale zbytek těla uhořel. Torzo utíkající po rukou vypadalo ohavně, pod zuhelnatělou kůží bíle svítila žebra, z hlavy ohořely uši, nos i rty. Smrad spáleniny byl nesnesitelný.
Už jsem něco podobného viděl při svém prvním boji s upírem: hořícím napalmem jen částečně zasažená postava drásající pancíř transportéru. I přes žár bylo tehdy vidět, jak pučí nové svazky svalových vláken, které vzápětí černají a odpadávají. Pak ho počítač zasáhl několika dlouhými šlehanci a tvor konečně shořel. Při druhém, a do dnešního dne posledním, souboji s upírem si počítač dal zatraceně dobrý pozor, aby bylo napalmu dost už napoprvé.
Ruka dýmajícího torza mne minula jen proto, že jakmile ji upír zvedl ze země, ztratil rovnováhu. Uskočil jsem a mířidla hecklera mi vylétla před oči. Ve výřezu hledí se usadil upírův levý loketní kloub. Stiskl jsem spoušť a...
A samopal byl zalepený blátem víc, než jsem myslel.
Upír byl zas u mě.
S prudkým rozmachem jsem ho nakopl do zčernalé hlavy. Bylo to, jako bych kopl do skály. Znovu švihl rukou a tentokrát neminul. Drápovité prsty mi servaly maskovací látku neprůstřelné vesty spolu s kapsičkami na zásobníky a úder mne odhodil snad pět metrů daleko.
Upír naštěstí nemohl létat, ale přesto se i po rukou pohyboval zatraceně rychle. Vytrhl jsem pistoli, a jak jsem ležel, vypálil podél pravé nohy jedinou ránu. Víc jsem nestačil.
Kolem obličeje mi zasvištělo něco těžkého a smrdutého.
Bleskem jsem se překulil na bok a kutálel se dál a dál a čekal na poslední úder. Upír dokáže pěstí prorazit díru do stromu. Neprůstřelnou vestu by asi nezvládl, ale co by po takové ráně zůstalo z mého hrudníku...
Nic se kupodivu nedělo. Zarazil jsem válení sudů a šel do kleku, pistoli v natažených pažích.
Upír ležel na začátku pruhu zválené trávy. Zatínal prsty pravé ruky do země a přitahoval se - samozřejmě v mém směru. Vypadal jako obrovská, hnusná, rozšlápnutá, ohořelá housenka. Tím jediným výstřelem z pistole jsem mu (musím přiznat, že naprostou náhodou) roztříštil levé rameno.
Sice jsem ho zasáhl přesně do kloubu, ale stačí minuta, minuta a půl a zas bude v pořádku (může-li se o torzu chodícím po rukou říci, že je v pořádku). Vyskočil jsem na nohy a vyprázdnil do něj zásobník. A střílet z pistole náhodou umím: po kulce do obou loktů, do ramen pro jistotu dvě. Upíra to nezastavilo - nyní se posunoval tak, že se do trávy zakousl a přitáhl se o pár centimetrů smrštěním krčního svalstva. Vyměnil jsem v pistoli zásobník, schoval ji do pouzdra a z úchytky na opasku vyhákl druhý termitový granát. Přepnul jsem ho z režimu VÝBUCH do režimu HOŘENÍ a odjistil.
A přesně v té chvíli mne zezadu objaly dvě ledové paže a přitiskly mi ruce k tělu.
Mrtvák.
V levé dlani jsem svíral bahnem kluzký, odjištěný granát, pistoli jsem měl v pouzdře a nemohl na ni dosáhnout. Cítil jsem, jak mi mrtvákovy zuby rvou látku z límce neprůstřelné vesty. Jedno ze základních pravidel: Mrtvák v džungli nikdy není sám.
V podrostu i na mýtině se najednou začalo mrtváky přímo hemžit. Rychlé toporné pohyby, šedočerné vousaté obličeje, drápovité nehty. Jejich obličeje jsou šedočerné při normálním pohledu, natož přes brýle s fotonovým násobičem. Udeřil jsem hlavou dozadu a zároveň se odrazil nohama tak, abych na mrtváka spadl. Při dopadu jsem s potěšením zaznamenal praskání cizích kostí. Po dvou ranách loktem a prasknutí několika dalších žeber jsem se ze sevření ledových rukou vymanil. To už se po mně ale sápalo deset dalších.
Ovšem, to je známá, až bych řekl standardní situace. Vstal jsem, vyškubl pistoli a z bezprostřední blízkosti začal do strnulých obličejů pálit. Moje devítka takhle zblízka funguje, jako když se kdysi na Velikonoce vyfukovala vajíčka. V čele malá dírka, mozek i s temenem odlétne v dál. Pravda, kdyby se takhle vyfukovala vajíčka, moc skořápek na kraslice by nezbylo.
Pak mi došly náboje.

Upíří noc 1/2

27. srpna 2008 v 19:06 | Hanyou |  Mé sny

Neutečeš!

.

Vždycky jsem měla čich na nebezpečí. Nejhorší to bylo, když se odehrávalo něco nadpřirozeného. Jednou jsme vyvolávali duchy a já pocítila, že tenhle nás chce zabít. Zastavili jsme to, ale Kubův mladší bráška přitom přišel o život.
No, tehdy jsem odnášela balík na dílnu, kde jsem dřív pracovala. Už byla noc a já se modlila, aby tam byli. Zazvonila jsem a nasávala sladkou vůni, která se linula po okolí.
"Kdo je?" ozvalo se.
"Přináším vám ten balík!" řekla jsem. Otevřela mi mladá žena s tmavou pletí. Vypadala nádherně! Navíc měla kudrnaté vlasy, které jsem toužila mít.
"Pojď dál, před chvilinkou jsem přišla," vydala se chodbou do kanceláře. "Měl tady být hlídač, ale když jsem zavolala, neozval se."
"Ale je rozsvíceno," pohlédla jsem na kancelář. Nikdo tam nebyl. Opatrně jsem položila balík na stůl. Srdce se mi sevřelo úzkostí. Něco se děje! Žena šla do zadní dílny.
"Třeba se mu udělalo nevolno," řekla a rozsvítila. Za jedním strojem se cosi pohnulo. Muž. Na hlavě měl modrou vlněnou čepici a pod nosem kníry, jaké jsem viděla pouze u MythBusters. Zvedl hlavu. Zaječela jsem. Na krku měl rudý flek. Také jeho oči byly podlity krví.
"Utíkejte!" vykřikla jsem. Žena běžela za mnou, ale chodba byla mokrá. Vzala jsem to smykem do umívárky, kde byly dvoje dveře na chodbu. Žena utíkala dál. Schovala jsem se za dveře, ale muž mě tam našel. S výkřikem jsem ho dveřma praštila a vyběhla ven. Kdesi klapaly ženiny podpadky. Musím jí dohonit! Musíme se schovat! Žena vykřikla hrůzou. Dostal ji! Teď teprve jsem dostala strach. Slzy se mi vehnaly do očí. Musím utéct! Zamířila jsem k autobusáku. Snad mi tam pomůžou. Trolejbusy stály osvícené a připravené k odjezdu, ale nikdo v nich nebyl. Zabušila jsem na dveře.
"Haló! Pomozte mi!" křičela jsem. Objevila se tvář. Na krku měl dvě díry a z úst mu kapala krev.
"Né!" odskočila jsem ode dveří a běžela pryč. Sklo se roztříštilo. Přidala jsem. Kam mám jít? Kde budu v bezpečí? Kostel!
"Tam ne," zaúpěla jsem. Chechot okamžitě změnil mé rozhodnutí. Zamířila jsem do kopce. Nohy mi těžkly.
"Ne, teď ne!" bouchla jsem se do nohy. Doběhla jsem k brance. Byla zamčená! Upíři se blížili. Nedalo se nic dělat. Chytila jsem se horní příčky, zpevnila si nohy a švihnutím jsem se přenesla na pozemky kostela. Upíři se zastavili. Dopotácela jsem se ke dveřím. Taky zamčené. Sesunula jsem se na schody a snažila se popadnout dech. Upíři mezitím vyčkávali.
"Proč jste tady?" zachraptěla jsem. Neodpověděli, jen sebou trhli. Zavřela jsem oči. Snad odejdou, snad se mi to všechno jenom zdá. Na tváři jsem ucítila cosi studeného. Vytřeštila jsem oči. Sníh! Sněžilo. Smutně jsem pohlédla na ten malý bílý poprašek, který minutu od minuty sílil.
Už jsem tam seděla čtyři dny. Upíři se vždycky za úsvitu schovali a s posledními paprsky slunce přicházeli zpátky k bráně. Nikam jsem nešla. Jestliže bylo město napadeno se setměním, pak to zachvátilo celou planetu. Vzpomněla jsem si, že při mém doručení balíku byli všechny domy bez světel. Žaludek mi oznamoval, že to dlouho nevydržíme. S povzdechem jsem se zvedla. Upíři zpozorněli. Pomalu jsem šla k brance a opřela se o ní. Jeden z upírů postoupil dopředu.
"Vzdávám se," zašeptala jsem. Nikdo na to nijak nereagoval. S námahou jsem přelezla branku. Když jsem došlápla, nohy mě už neudržely. Naštěstí mě upír chytil. Pomalu se ke mě sklonil
"Jsem unavená," zavřela jsem oči a pak mě obestřela červená mlha.