Jsou v celém světě jediní. Když pláčeš, chápají. Kdo ví, jak se dnes mají tvý přátelé... Kdy jsi milému řekla naposled, že ho máš ráda?

28. srpna 2008 v 21:01 | Hanyou |  Milý deníčku, Drahá zpovědnice...
Další záchvat nostalgie. Jistě jste z toho názvu poznaly písničku Máma (kdo ne, ať si dá pohlavek). :-)
Nejlepší bude, když tenhle výlev nebudete číst. Jednak je tam zmíněná nostalgie, ale také deprese. Komenty nečekám.

Napadlo mě, že si asi málo vážíme svých přátel. A ještě míň svých lásek (ne, nemluvím o Jezebovi!). Prostě jsem si po dlouhé době vzala knížku Trest a tam jsem objevila větu staré paní: "Za pár let si na jméno toho chlapce ani nevzpomeneš, ale kamarádky ti zůstávají po celý život!". Ano, kamarádky jsou tu pořád.
Stále se ale dívám na lásku. "Věčná láska existuje!" řekla jsem kdysi před smrtí. Je ale ta pravá? Láska vyprchá, stane se zvykem. Začínám si uvědomovat, že se nechci jednou probudit a zjistit, že k tomu klukovi nic necítím. Láska k Ookamimu je jako krásná hřejivá jiskřička, kterou mám ve svých dlaních. Věčná, teplá, zářivá... milující. Při vzpomínce na něj tato jiskřička plane a mě naskakuje husí kůže. Věřím, že mě miluje, ale pozná mě ve svém novém těle? Má zpátky své Vzpomínky? Vím, že už nejsem jedinečná, že nedokážu nic ze svých zázraků, které jsem kdysi uměla.
Asi to jsou jen bláznivé řečičky, které si, jako dospělá-stará, přečtu a s něžným úsměvem si uvědomím........ co vlastně? Že jsem tehdy měla sny? Že jsem byla šťastná? Stále říkám, že musím jít dál, ale ohlížím se za minulostí. Asi se bojím začít znovu. Bojím se chodit s klukem, kterého neznám a která mě možná jednou opustí. Všichni si myslí, jak nejsem dobrá a veselá, ale když se podívají pozorně, uvidí jen prázdnotu. Vyhaslý popel. Strach někoho milovat. Všichni říkají, jak jsou vztahy lehké, když jsi zamilovaná, ale co když zamilovaná nejsem?
Říkám si, kdyby mi vyznal lásku, zamiluju se. Udělá to. Vzpomenu si na Ookamiho a strach je tady. Nedokonalost, hloupost, dětskost. Ty tři věci mi projedou hlavou. Cítím, jak se kolem mě stahují provazy. Ten kluk není jako já. Nezajímá se o knihy, o mangu, mluví přehnaně vulgárně; vidí jen obyčejnou holku, stejnou jako tucet dalších. Možná mám vysoké nároky, možná jsem vybíravá, možná se nechci ještě vázat.
Teď tu sedím, zírám na monitor a vidím vé pocity. Svět není jednoduchý, to už vím. Přála bych si, aby se vrátila doba rytířů. Zase plácám hlouposti. Jsem jen sama, s kočkou a svýma knihama. Třeba jednou někdo roztříští tohle Zrcadlo. Nevím. A snad tenhle článek někomu pomůže. Někomu, kdo má podobné pocity jako já.
No, kdybyste měly ten spouštěcí moment mě vytáhnout z tohodle bahna, tak rozešlete tenhle inzerát:
Hledám milovníka otaku, knih a s duší bílého vlka
Jsem ohnědovláska, 19, 163-54
Zn.: Zpopelněná kočka Hanyou
.
Ty komenty vážně nejsou nutné!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tori Tori | Web | 28. srpna 2008 v 22:13 | Reagovat

Ty dětské sny neodmítej. Můžeš je v sobě uzavřít,ale nikdy nezmizí. Nemůžeš se nutit zamilovat se do někoho,ke komu nemáš žádné pouto. Pokud tvá láska k Ookamimu byla věčná natolik,že se ti vrátlily Vzpomínky,jemu se určitě vrátily také. Vyčkej na něj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama