Vůně Měsíčku 6. kapitola

29. srpna 2008 v 21:41 | Hanyou |  Povídky - moje
Další dílko, tentokrát se do toho vloží dáma v červeném.

*
Calendula officinalis
*
Brzo ráno mě probudilo pípání mobilu. Poslepu jsem pro něj zašmátral a zamžoural na displej. Máma! Úlekem jsem se probral.
"Ahoj, mami."
"Sakuro, chci, abys co nejdříve přijel domů! Hned!" ozvala se matka nesmlouvavě.
"Stalo se něco?" zeptal jsem se se zlým tušením.
"To zjistíš, až přijedeš!" odsekla a zavěsila.
"Co se děje?" ozval se vedle mě Kurai ospale. S povzdechem jsem položil mobil na stolek. Kurai ke mě natáhl ruku.
"Musím domů," řekl jsem. Ztuhl.
"Něco se snad stalo?"
"To nevím, možná ano. A budu muset odjet ještě dnes," zamračil jsem se. Naši mě neměli moc v oblibě. Začal jsem se oblékat a balit kufr. Kurai mi trochu přerovnával naházené oblečení a mlčel. Když jsem zamknul kufr, podívali jsme se na sebe. Nechtělo se mi tam jet.
"Nemusíš jet. Nebo můžu jet s tebou," nabídl mi.
"Ne, já to nějak zvládnu. Kdybych se do tří dnů nevrátil, tak mě sežrali zaživa," pousmál jsem se. Poslední polibek a pak jsem spěchal na autobus.
*
"Jedeš pozdě!" matčin hlas byl jako prásknutí bičem.
"Byla zácpa, nemůžu za to," řekl jsem otráveně.
"Měl jsi vyrazit ihned!" prohlásila a pak šla směrem domů. Ta vážně umí člověka potěšit, když vystoupí z autobusu. Nic se ve městě nezměnilo. Snad jen těch pár holek z mých let ze základní školy zkrásnělo. Některé jsem ani nepoznával. Doma bylo cítit napětí. Bratr a mé dvě sestry seděli u stolu. Otec stál u okna a zamračeně se díval ven. Nenápadně jsem navázal oční kontakt s mými sourozenci. Shin se útrpně zašklebil a Ichigo s Ito bylo do pláče. Tak to je zlé.
"Sakuro," promluvil otec. "Pamatuješ si na ´tetu´ Christen?"
"Matně ano," odpověděl jsem. Kam tím míří? Snad neumřela? Byla ke mě vždy laskavá.
"A na její dceru Mariku?" pokračoval otec. To už mé sestry nevydržely a ramena se jim otřásala potlačovaným pláčem.
"Ani ne," řekl jsem opatrně.
"Kdysi jsme udělali dohodu. Zasnoubili jsme vás. Tebe a Mariku," řekl otec a podíval se na mě s chladem v očích. Zasnoubili! Hlavou mi projela Kuraiova tvář.
"Děláte si legraci!" vyhrkl jsem.
"Sakuro!" okřikla mě matka.
"Přijedou ještě dnes večer. Jdi do svého pokoje a připrav se," řekl otec přísně. Připadal jsem si jako malý kluk. Tehdy ke mě rodiče také byli suroví, ale to jsem jim ještě dělal radost. Už jsem byl u schodů, když se ve mě zvedla vlna odporu. Otočil jsem se.
"Já se ženit nebudu!" prohlásil jsem. Rodiče sebou cukli a sourozenci se připravili na nejhorší.
"Cos to řekl?" zasípěla matka.
"Že se ženit nebudu. Ani dneska, ani zítra a vůbec nikdy!" řekl jsem pevně.
"Proč?" zeptal se otec s ledovým klidem.
"Už někoho mám," řekl jsem. "Pracujeme spolu a milujeme se!"
"A věno?" zeptal se otec. Nevím proč, ale když jsem si uvědomil, že si otec myslí, že je Kurai holka, musel jsem se rozesmát. Všichni vytřeštili oči zděšením.
"Věř mi, tenhle vztah je něco víc, než věno. Navíc vyděláváme víc, než ty!" řekl jsem otci ještě se smíchem. Otcovi rysy ztvrdly.
"Kdo je to?"
"Tak to vědět nemusíš. Ale abys neřekl, že jsem nezdvořilý, zůstanu. Všechno jim vysvětlíte a ráno odjedu zpátky. Za měsíc mě čekají státnice," zašklebil jsem se a zamířil do pokoje. Že tu nikdo nebyl, jsem poznal podle tlusté vrstvy prachu. Snad jen podlaha byla na některých místech ušetřena, jak sem někdo chodily mé sestry a bratr. Otevřel jsem okno a vdechoval čerstvý vzduch. To bude bengál, až se naši dozví kdo je Kurai! Při té představě mě sice zamrazilo, ale úsměv jsem nedokázal potlačit.
"Bráško," ozvala se ode dveří Ito. "Je to pravda? Myslím, že máš přítelkyni."
"Mám někoho, koho miluju, ano," přikývl jsem. Osouhlasit, že je to holka, lhal bych. Ito se posadila na postel.
"Jaké to je, být zamilovaný?" zeptala se náhle. Zarazil jsem se. Ta krásná Ito, která měla tolik ctitelů se mě ptá jaká je láska?
"No, nevím jak to říct," sedl jsem si vedle ní. "Je to prostě nádherný pocit. Když jsi se svojí láskou, jsi šťastná. Když jsi od ní odloučená, bolí to a nemůžeš se dočkat, až se zase uvidíte."
"A máš strach. Najednou si připadáš nedokonalý, špatný. Nevíš co říct," zašeptala Ito pro sebe.
"Ito... Ty jsi zamilovaná?" zeptal jsem se, ale hned jsem věděl, že ano. Přikývla.
"Pamatuješ si na dvojčata Satome? Ariho a Oriho? S Ichigo jsme se do nich zamilovaly," usmála se. Vzpomínal jsem si na ně. Byli na tom finančně dobře, jako má rodina, takže měli slušnou šanci si mé sestry vzít.
"Musíš naše přemluvit, aby si nás vzali!" řekla Ito naléhavě.
"Proč? Vždyť je o to můžete požádat samy," podivil jsem se. Do pokoje vstoupila Ichigo a pečlivě za sebou zavřela.
"Já a Ito... jsme těhotné," zašeptala. Vytřeštil jsem oči.
"C-CO?"
"Musíme se vdát, než to bude vidět, chápeš?" řekla Ito.
"Musíme se ale taky domluvit, jak to našim řekneme," přidala se Ichigo.
"Moment, moment!" brzdil jsem je. "Abychom naše přesvědčili, jaký je stav rodiny Satome?"
"Mají o třetinu větší majetek," řekla Ichigo. Ta holka měla snad oči a uši všude.
"Pak tu není problém," řekl jsem.
"Jen doufáme, že nám nevybrali nějaké bohaté staříky," povzdychla si Ito.
*
Bratři vyslovili svůj požadavek. Bylo to, jako u nějakého soudu. Mý rodičové jako kati, sestry jako důkaz a dvojčata Satome jako odsouzenci.
"Nebylo by to špatné, mají větší majetek než vy," nesmlouvavě jsem sevřel rty. Matka a otec chvíli přemýšleli.
"Dobrá, vlastně je to lepší, než aby si vzali nějaké tuláky," řekl otec. Sestry vykřikly nadšením. No, aspoň jsme je nemuseli vydírat těma dětma. Kdosi zaklepal na dveře. Matka rychle vyskočila. Že by tu už byly? Moc jsem si tetu nepamatoval a Mariku už vůbec ne. D pokoje vešla žena.
"Dáma v červeném!" vykřikl jsem. "Vy jste byla u nás v restauraci!"
"Ano, Sakuro, jsem tvá teta," usmála se. Málem jsem se skácel na zem. Za ní se objevila dívka. Vypadala jako anděl. Smutný anděl.
"Ahoj Mariko," usmál jsem se. Marika zrudla a sklopila hlavu. Rodiče si povídali s tetou, sestry oslavovaly a já s Marikou jsme seděli naproti sobě v trapném mlčení. Mimoděk jsem si vzpomněl na Shina. Kde ten se fláká? Později jsem zaslechl kroky nad sebou. Jistě, zavřel se do pokoje.
"No, Sakuro," ozvala se matka, "když jsi se tolik přimlouval za sňatek svých sester, oženíš se s Marikou." Div jsem po ní neskočil a nezabil jí. Ta žena, která si říkala "matka", musela přijít z města handlů! Kdybych teď odmítnul, mé sestry by žily v hanbě. Nedovolili by jim se provdat a děti by pohodili někam do útulku. Natolik byli mí rodiče zvrácení. Sevřel se mi žaludek.
Když jsem seděl na posteli, myslel jsem na Kuraie. Bylo mi strašně. Chtěl jsem zemřít. Ano, to by pro mě bylo vysvobozením. Sáhl jsem po telefonu a vytočil jeho číslo.
"Sakuro, tak co? Kdy se vracíš?" ozval se netrpělivě.
"Já..." hlas se mi zlomil a po tváři mi tekly ledové slzy. "Musím se oženit!"
*
*
*
Ale no tak, nechte své zbraně v klidu. Příběh bude pokračovat, nebojte se. No, mám jen takový malý dotaz: Mám zabít jeho rodiče hned nebo až potom? (odpovědi nebudou souviset s dalšími díly)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Tori Tori | Web | 29. srpna 2008 v 21:47 | Reagovat

Hned. Jejich mrtvoli mileráda hodím pod autobus.

2 Kelllyna Kelllyna | E-mail | Web | 29. srpna 2008 v 22:42 | Reagovat

nebyl by to špatnej nápad zabít je..

btw oni žijou ve středověku? domluvenej sňatek, porovnávání majetku.. wau...

3 Tori Tori | Web | 29. srpna 2008 v 22:58 | Reagovat

Někteří trodiče jsou jako ze středověku.

4 Nika Nika | E-mail | Web | 30. srpna 2008 v 0:15 | Reagovat

Máte u mě na blogu ten slíbený dárek...

5 Kelllyna Kelllyna | E-mail | Web | 30. srpna 2008 v 7:14 | Reagovat

super :)

6 Nika Nika | E-mail | Web | 30. srpna 2008 v 21:46 | Reagovat

jsem ráda že se vám líbí...

7 Hanyou Hanyou | Web | 31. srpna 2008 v 13:18 | Reagovat

No jo, někteří rodiče jsou na zabití...

8 Kelllyna Kelllyna | E-mail | Web | 31. srpna 2008 v 15:31 | Reagovat

to jo... teda já mam děsný rodičovstvo, ale tohle by bylo na odstřel...

9 Hanyou Hanyou | Web | 31. srpna 2008 v 18:39 | Reagovat

*kouká na gauč, kde leží rodičové* Hm, někdy bych zdrhla... Největší hádky jsou s mamkou. Táťulda je v poho.

10 Kelllyna Kelllyna | E-mail | Web | 31. srpna 2008 v 21:30 | Reagovat

to znam XD naše mamka má někdy úlety...

11 Hanyou Hanyou | Web | 1. září 2008 v 12:36 | Reagovat

A taky je náladová, co?

12 Tori Tori | Web | 1. září 2008 v 14:44 | Reagovat

Náladové jsou všechny ženy...ale teď už je to lepší...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama