Září 2008

Dobrá zpráva... aspoň pro některé

30. září 2008 v 18:23 | Hanyou |  Já a moje kecy, kecy, kecy, kecy
No, vypadá to, že Kulhánek tu bude. Taťulda ho stáhl na CD, takže někteří budou mít o zábavu postaráno. :-)

Opět pár oznamek

30. září 2008 v 15:00 | Hanyou |  Já a moje kecy, kecy, kecy, kecy
Mno, jelikož se vrácení pc odkládá na další měsíc, tak jsem vám chtěla říct, že Kulhánka jsem nastavila jen na září. V říjnu jsou zatím jenom HaKeNiTo, HVDM a jěště jeden článek na pobavení. Je toho málo a učení dost... *pohled na Oblbovníček s rozvrhem testů na celý další měsíc* Vzdych! No, zkrátka a dobře, můj blog si na čas utáhne opasek, jako to dělal dřív:
Nebude už tolik aktualizací, to vám řkám rovnou. Nemám tu nic víc, než úkoly z elektronického písemnictví a rozvrh hodin... -_-;
ALE slavnostně přísahám, že vám dodám 2 dárky na tenhle blog, ze kterých budete určitě nadšení jak malá děcka! (Erm, promiň, Nikí...)
No, Hlášky snad budou dodávány pro náš speciální fet-HaKeTo. Doufám, že ještě někdy ten pc uvidím (MUSÍM! Mám tam nová porn... Ehm! Nové yaoi obrzky).
Zatím se mějte!

*uživatelka jde proklít lidské výtvory a zajistit si dobré známky*

Kulhánek - Cesta krve 23. díl

30. září 2008 v 1:48 | Hanyou |  Knihy online
Dítě zatočilo do proluky, proběhlo kolem mne a ani se na mne neohlédlo. Zahlédl jsem jeho vlající šedé vlasy.
Kulhavě jsem se rozběhl za ním - když soutěsku mezi domy osvětlil reflektor, práskl jsem po něm z pistole. Jak jsem před chvílí stál, začala se mi točit hlava; jak jsem se rozběhl, točila se stále intenzivněji - měl jsem pocit, že se mi opravdu otáčí kolem dokola. Před očima se mi dělaly mžitky a byly skoro neprůhledné. Cítil jsem, že v běhu mimo kulhání i vrávorám a po levé ruce mi teklo něco teplého a lepkavého. Jak se tak obvykle říkává krvi.
Výboj z popelnice je ve tmě modrý - zasekl se do špinavé dlažby mezi mnou a dítětem.
Podle toho, že jsem dítě nemohl doběhnout, jsem poznal, že ztrácím síly. Jinak mne ale kupodivu nic nebolelo, jenom se mi strašně rychle měnila nálada. Najednou jsem se cítil rozjařeně.
"Musíš se někde schovat," řekl Ten druhý, ale jeho hlas rozjařeně nezněl.
* * *
Vyběhl jsem z proluky na nějaké náměstíčko. Slyšel jsem, že dítě běží doleva.
Jedna popelnice visela nad střechou protějšího domu a čekala na mě - východ z proluky měla pečlivě zaměřený.
Do široce rozevřených očí mi explodovalo světlo reflektoru.
Vzápětí jsem do něčeho narazil.
Najednou jsem se válel po zemi a kolem bylo plno třesku a hnilobného zápachu. Opravdové popelnice, kmitlo mi hlavou.
Práskl výboj.
Kdybych nezakopl, už bych se proměněn v oblak čpavého dýmu vznášel k nebi. Se zavřenýma očima, z lehu, jsem do místa, kde bylo nejsvětleji, začal vyprazdňovat druhý, tedy poslední nabitý zásobník.
Při osmém výstřelu jsem uslyšel zvonivý úder, při devátém zhaslo to příšerné bílé světlo a po šestnáctém něco těžkého udeřilo do dlažby, až se otřásla.
Tím směrem jsem vypálil poslední dvě rány.
Pak jsem otevřel oči, ale neviděl než bílá, oranžová a červená kolečka. Zuřivě jsem zamrkal. Ke kolečkům se přidalo několik vířících žlutých bodů. Z toho barevného reje se mi zvedl žaludek.
K zápachu odpadků se přidal dusivý kouř z hořícího asfaltu. Mimo ozvěnu šoupavých kroků z proluky bylo naprosté ticho.
Přes usilovnou snahu mi před očima stále rotovaly barevné skvrny. Ani jsem nevěděl, jestli je to od oslnění, nebo jestli to jsou mžitky z vyčerpání. Věděl jsem ale, že musím pryč, a to rychle. Dobře jsem si pamatoval, co dokázala exploze popelnice u obchodu se zbraněmi. Už jsem si ani nemohl vzpomenout, jak se jmenoval.
Někde vlevo přede mnou se ozvalo rychlé plácání podrážek dítěte. Šoupavé kročeje z proluky se mi ozývaly už těsně za zády. Poznal jsem to z toho, že je nedoprovázely ozvěny.
Napodruhé jsem zastrčil berettu do pouzdra a s vypětím všech sil se zdvihl na nohy - s rukama před sebou jsem se potácivě rozběhl za dítětem. Stále jsem nic neviděl.
Spíš to bylo hodně potácivé než běh.
Za chvíli jsem kolenem narazil do lavičky a přelétl ji hlavou napřed. Naštěstí za ní byl trávník - padl jsem na něj opravdu tvrdě. Kroky mrtváků se s neochvějnou pravidelností blížily, kroky dítěte jsem neslyšel.
"Vrať se, parchante," zašeptal jsem.
Když jsem se zvedal, zašustilo mi pod prsty listí. Přitom zašustit nemohlo, protože bylo úplně rozmočené. Musel jsem se na chvíli opřít oběma rukama o lavičku, ztrácel jsem rovnováhu. V hlubokém předklonu - pravou ruku před sebou, jsem se začal potácet směrem, kde jsem si myslel, že jsem naposledy slyšel dítě. Mohl jsem ale klidně jít třeba na druhou stranu. Hlavně že se mi kroky mrtváků ozývaly v zádech.
Měl jsem strach, že do něčeho zase narazím a upadnu. Potřetí už bych nevstal.
* * *
Přestože jsem šel v tak hlubokém předklonu, že mne vlastní hlava táhla dopředu, mrtváci šli rychleji než já. Co horšího, sestřelená popelnice musí vybuchnout každým okamžikem.
"Tak nazdar," zasípal jsem. Ten druhý na mé rozloučení neodpověděl.
Mrtváci byli už hodně blízko. Hodně. Podle kroků byli nejméně tři; cítil jsem mdlý, zkažený zápach jejich těl. Mohl jsem se klidně motat dokola - jediným vodítkem byly právě jen ty kroky za mnou.
Ten druhý na můj poslední pozdrav stále neodpovídal.
Pak se mi kolem prstů paže, kterou jsem tápal před sebou, sevřela ruka.
Byla teplá a strašně maličká.
Dítě mne prakticky táhlo za sebou. Jak jsem byl předkloněný, i ten slabý tah donutil můj smysl pro rovnováhu, aby jakžtakž pracoval. Takže jsem kulhavě klusal. Nebylo to moc rychlé, ale rychlejší než mrtváci.
"Doufám, že víš, kam jdeš," to promluvil můj instinkt dospělého, tváří v tvář nerozumnému dětství. Vědomě jsem nic takového neřekl - mé vědomí bojovalo s pulsujícími barevnými skvrnami. Věděl jsem, jestliže vědomí prohraje, je konec.
Kolem už nebylo prázdné prostranství; naše kroky se odrážely od zdí. To také registroval jeden z mých instinktů, stejně jako to, že mi dítě neodpovědělo.
Pak se někde za námi ozvala hlasitá exploze. Mezi barvičkami v očích se mi zablesklo a do zad mne udeřila nepříliš silná tlaková vlna. Stačila ale, abych těžce klopýtl. Věděl jsem, že vybuchla sestřelená popelnice. Byl jsem jí od srdce vděčný, že počkala, až budu tak daleko.
Vlhká dětská dlaň mi křečovitě stiskla prsty.
Pak, za několik dalších nekonečných klopýtavých okamžiků, se mé oslněné oči konečně rozkoukaly. První, co jsem uviděl, byl bílý trs vlasů nedaleko přede mnou - jak jsem byl předkloněný, měl jsem je skoro ve výšce obličeje.
Nikdy jsem neměl děti rád. Dokonce se dá říci, že je mám nerad. Teď jsem za toho trpaslíka, který mi zachránil život, pocítil něco jako zodpovědnost. Rozzlobilo mě to, ale ustoupila před tím poslední mrákotná kolečka.
Do úkrytu dovedlo dítě mne, ne já je.
* * *
Stoupal jsem po nějakých nekonečných schodech, byla inkoustová tma, pak zavrzaly dveře, pod podrážkami jsem měl měkký koberec, ještě pár kroků a pak mne ruka dítěte pustila. Stále byla neprůhledná tma. Sesul jsem se podél zdi a věděl jsem, že musím udělat dvě věci.
Vyndal jsem berettu, nechal vyskočit zásobník a začal ho poslepu plnit náboji. Jak jsem dosedl na podlahu, mžitky v mé hlavě zablikaly a spustily vítězný rej.
Jinak byla pořád tma.
Tou druhou věcí bylo, že jsem si chtěl promyslet, proč mne rozzlobila zodpovědnost za jiného člověka.
Pak jsem asi umřel.

Stará díla -- My Lovely Darling 2

30. září 2008 v 1:31 | Hanyou |  Povídky - moje
Darling zesmutněl. Každý den Tara odjela a on nevěděl kam. Neznal školu a nechápal, jak ho může na tolik hodin opustit. Seskočil na zem a napil se z misky, kterou mu tam dala Tara. Popadl barevní míček a začal ho před sebou kutálet pomocí hlavy. Tahle hra ho ale přestala bavit. Nakonec se zaměřil na svá křídla. Zkusil s nima zamávat. Ucítil proud vzduchu. Zkusil to trochu rychleji a po chvíli ucítil, že se vznáší. Radostně "zavískl" a úplně zapoměl mávat křídly. Spadl. Naštěstí nebyl tak vysoko nad zemí. Zkusil to ještě jednou.
Tara se nemohla dočkat až bude doma. Už se ani moc nebavila s kamarádkama, jak myslela na Darlinga. To se jim ale nelíbilo, zvlášť, když nevěděly o jejím tajemství. Nastala hodina kreslení. "Volné téma." řekla učitelka a začala kontrolovat sešity. Žáci hned věděli co to znamená a dali se do díla. Tara ani nezaváhala a už začala malovat Darlingův první den*. Změnila ale jeho barvu a místo. Ze skořápky vykukovala jeho hlava s křídly. Kolem něj namalovala oheň. Její kamarádky, Nina a Karin, se podívaly co Tara maluje. "Fuj!" uslyšela Tara. Otočila se. Přes její rameno se dívala Karin. "Cože?" zeptala se Tara. "Řekla jsem fuj. Je to odporný!" opakovala Karin. "A navíc. Draci už nejsou a vypadali jinak. Měli osmnáct hlav, chodili po dvou a na zádech měli bodliny." přidala se Nina. Koupila si knihu pohádkových bytostí, kde byly namalované podle autorovy představy. Nina od té doby trvala na tom, že autor ví jak vypadají pohádkové bytosti. "To není pravda!" vykřikla Tara. Všichni se na ni otočili. Tara nikdy nekřičela. Byla taková šeptavá. Nina pohodila hlavou. "Ale je. Ten autor..." "Kašlu na něj! To, co ukazuje není vůbec pravda! Jdi se vycpat i s tou tvou knížkou! A něco ti řeknu. Pohádky jsou vymyšlené!!!" zakřičela na ni Tara. Rozhostilo se ticho. Na celých pět vteřin. Ani učitelka nebyla schopná slova. V jejich státě museli děti věřit na pohádky aspoň do deseti let. Nině se vehnaly slzy do očí. Celá její pýcha byla pryč. Jako když někdo foukne do pírka. Teď viděla, jak byla naivní. Nosila hlavu nahoru a neviděla, jak ostatním přetrhává jejich představy. Sklopila hlavu. Tara se obrátila ke své malbě. Ten den se stala s třetí třídou proměna...
Darling sledoval dveře. Tři, dva, jedna. TEĎ! Do pokoje vlítla Tara a on jí skočil do náruče. Lísal se k ní. Svým dračím jazykem jí říkal, jak se mu stýskalo, ale pak si něčeho všimnul. Tara plakala. "Ach Darlingu! Já jsem zavrhla pohádky!" zavzlykala. Darling miloval pohádky. Tara mu je četla před spaním. Stulil se k ní. Tara ho hladila a on jí horkým dechem osušoval slzy. Náhle dostal nápad. Zamával křídlama a proletěl pokojem. Tara radostí vykřikla. Objala ho a chválila. Potom zašli do kůlny, jako každý den. Darling měl ale pro ni překvapení. U koše se nadechl a prudce vydechl zelený dech na stěnu kůlny. Tara vyděšeně uskočila. Stěna se začala vlnit jako voda a po chvíli dostávala jiné barvy. Nakonec se obraz ustálil. Tara popošla blíž. Před ní se rozkládala louka s motýlky a květinami. Darling prošel membránou na louku. Tara ho následovala. Poprvé ucítila čistý vzduch. Rozhlédla se. Modré nebe zvěstovalo pěkný den, ptáčci cvrlikali, vítr ochlazoval a do toho krásná vůně květin a smůla z lesa. Tara se zhluboka nadechla. Darling se na ni podíval. "To je úžasné. Jak se ti to povedlo? A kde jsme?" zeptala se Tara a podrbala ho po hlavě. "V zemi pohádek." odpověděl lahodný hlas. Tara se rozhlédla, ale nikoho naviděla. Darling vyletěl do vzduchu před jejím obličejem. "Taro. To jsem mluvil já. Darling."

Kulhánek - Cesta krve 22. díl

29. září 2008 v 1:47 | Hanyou |  Knihy online
U plotu oddělujícího zahrádku od ulice jsem se ještě na okamžik nerozhodně zastavil: jestli bych se přece jenom neměl vrátit pro nějaký samopal (původně jsem si chtěl vzít dva).
Vysoká spotřeba střeliva a nemožnost tlumit hluk mne od toho znovu odradily - navíc to jsou takové malé krámy s účinným dostřelem sotva padesát metrů. A žádnou lepší plně automatickou zbraň v obchodě neměli. Takové zbraně jsou jedině vojenské, a ty už se nesmějí prodávat pěkných pár let.
Vyplivl jsem slinu rudou cihlovým prachem, přeskočil plot a rozběhl se pryč.
* * *
Snažil jsem se pohybovat podél zahrad. Přes větve stromů by mne z výšky nemělo být vidět tak jasně.
Sotva jsem uběhl dva bloky, přelétl mi nad hlavou stín. Vteřinku nato se ozval ohlušující řev.
Instinktivně jsem sebou praštil k podezdívce plotu a vzápětí vypuklo peklo.
Několik rychle za sebou jdoucích výbuchů rozervalo vzduch. Země se otřásla a asfalt mě tvrdě udeřil do hlavy. Spustila se mi krev z nosu a znovu začalo krvácet rozražené čelo. V mysli se mi motalo jenom, že bych si měl opatřit nějakou přilbu.
Když po pár minutách všechno utichlo, opatrně jsem se rozhlédl. Byl jsem zasypaný hlínou, plot nade mnou byl nachýlený a po ulici se válely spousty trosek. Z některých se dýmalo.
Nejblíž bylo obrovské křeslo. Stálo jako v nějakém pokoji před televizí. Za křeslem ležel hořící divan, který se dal poznat už jen podle množství do ruda rozpálených ocelových pružin vyhřezlých do stran. V zahrádce za plotem, asi deset metrů ode mne, byl zabořený přibližně půltunový kus zdi. Při dopadu rozštípl vedví kmen starého ořešáku.
Cítil jsem se omámený - začínalo toho být moc. Ve vzduchu směrem k obchodu se zbraněmi se tyčil mohutný sloup kouře, zespodu prosvětlený plameny.
Stmívalo se a rozbité ořechové dřevo natrpkle vonělo. Začínal foukat studený vítr.
"Popelnice si zavolala leteckou podporu," poznamenal jsem. Neviděl jsem z toho létajícího stroje proti nízkým mrakům než rozmazaný obrys, ale měl úzký šípovitý tvar a žádná viditelná křídla. Jestli jsem u popelnic ještě v koutku ducha pochyboval, létající stroj na Zemi prostě být vyroben nemohl.
"Tím padá teorie, že za vším jsou ekoteroristé."
Po mém posledním polohlasném slovu se na konci ulice ozvaly kroky. Byly šoupavé a strašidelné.
Rozběhl jsem se na opačnou stranu.
* * *
Byl to nejdelší běh mého života. Nejdřív jsem běžel opatrně, potom už jsem se hnal prostředkem a kličkoval mezi automobily a občas i mezi mrtváky.
Odněkud zleva se totiž ozývalo bzučení popelnic. Pak prudce zesílilo a v okně domu naproti jsem zahlédl válcovitý odraz. Uskočil jsem a silnice v místě, kde bych běžel, vybuchla v kotouči dýmu. Na tvář se mi přilepila kapka roztaveného asfaltu.
Bzučení se mezi domy odráželo, že nebylo poznat, kolik popelnic na mne útočí a kde přesně jsou.
Znovu jsem uskočil a tentokrát mi výboj prolétl kolem ucha. Ramenem jsem povalil mrtváka - jak jsem ho přeskakoval, chytil mne za kotník. Stočil jsem se do kotoulu, udeřil se do zad o obrubník a prudkým odrazem se vymrštil zpátky na nohy. Cítil jsem, jak se mi ve stehně znovu otevřela sotva zahojená rána po srnčím kopýtku.
Několik dalších výbojů zasáhlo ulici a auta kolem.
Slyšel jsem popelnici někde vzadu nad sebou. Měl jsem pocit, jako by mi seděla za krkem, a přestože mne chladný vzduch řezal v plicích, po zádech mi stékal pot. Svědilo to.
Ale ani popelnice to neměla lehké - musela letět výš než trolejový rozvod, a tak jsem pro ni byl v obtížném střeleckém úhlu.
Naštěstí.
Ještě, že nemá něco jako granáty, napadlo mě. Stmívalo se uspokojivě rychle.
* * *
Pak už byla tma docela hustá a ulici zalila bílá zář reflektorů. Jeden se mi zabodl do zad - byl skoro nade mnou, několik dalších daleko proti mně. Světlo vypadalo jako úzké, dolů se rozšiřující trychtýře.
Zastavil jsem na místě, otočil se a se zavřenýma očima na reflektor dvakrát vypálil. Oči jsem mohl mít zavřené, protože zářil tak intenzivně, že oslňoval i přes pevně stisknutá víčka.
Něco mne šlehlo do lokte levé ruky. Celá mi na okamžik strnula a vzápětí jako by začala hořet.
Reflektor nade mnou však zhasl.
Bzučení popelnice se ztišilo a přemístilo někam hodně doleva. Otevřel jsem oči a hlavní pistole rozrazil čelo mrtvákovi, který se objevil za zádí vysoké dodávky.
* * *
Kmitající reflektory přede mnou se přiblížily na sto metrů. Běžel jsem se skloněnou hlavou proti nim, vyhýbal se černým obrysům aut a doufal, že popelnici, která byla pořád někde za mnou, nenapadne, že běžím proti světlům jejích kolegyň.
Pak jsem před sebou zaslechl něco, co jsem považoval za ozvěnu dopadů svých bot. To už jsem pěknou chvíli běžel historickou zástavbou - je někdy ze začátku minulého století. V uších mi bušilo, plíce zanesené cementovým prachem bolely a na jazyku jsem cítil krev. Uvědomoval jsem si, že nutně potřebuji zahnout. Reflektory přede mnou už byly nebezpečně blízko - všude kolem tančily ostré stíny.
Nebyla to ozvěna, byly to údery běžících nohou. Když mi došlo, co to znamená, málem jsem upadl. Jako na zavolanou se vlevo mezi vysokými domy otevřela úzká proluka. Byla černější než okolní průčelí.
"Sem!" zasípal jsem.
Měl jsem strach, že mne ten druhý běžec neslyšel. V tichu ulice jsem ale postřehl, jak se rytmus jeho běhu na okamžik zlomil.
Naslepo jsem vystřelil do proluky, seshora mne olízlo bílé světlo reflektoru, vypálil jsem po něm, skočil do inkoustové tmy a zeď vedle mne vybuchla ostrými štěpinkami cihel. Naštěstí jsem stačil zavřít oči.
Když jsem je otevřel, byla na zdi červená, rychle tmavnoucí skvrna.
"Sem!" znovu jsem zasípal. Srdce mi bubnovalo, až mi žebra pružila, a jak jsem stál na místě, neovladatelně se mi třásly nohy. Opřel jsem se o zeď a v odlescích reflektorů vypálil po mrtvákovi, který se dral do proluky.
Na tom cizím běhu bylo něco divného: jednotlivá plácnutí podrážek se ozývala moc rychle za sebou. Pak se mezi dlouhými stíny dvou mrtváků mihl krátký stín pohybující se s obvyklou lidskou dynamikou.
Dítě! To mi sakra scházelo!

Já, superzbraň - Černá, bílá, šedá

28. září 2008 v 1:26 | Hanyou |  Povídky - moje
Pod černou kápí ukrývá tvář,
neboj se ničeho,
vždyť už ji znáš.
Strašně mě bolelo tělo. Zima. Byla mi tak strašná zima. Tohle je smrt? Kdesi jsem zaslechla kroky. Rei? Ne, to nebyly jeho kroky. Mužský a ženský hlas. O něčem se dohadovali, ale nerozuměla jsem jim. Pak mi najednou bylo teplo. Odevzdaný tón hlasu, co mě litoval. Kde? Kde jsem se to ocitla? Kde jsou oni? Kde je Rei? Bolelo mě srdce. Po tvářích mi stékaly slzy. Nebyly horké, jak se říkalo. Byly ledové.
"Rei," zašeptala jsem a ztěžka otevřela oči. Bílý strop? Byla jsem stále v té budově? Ne, Zero jí přece odpálil. Se mnou, s Reiem. Zmučeně jsem zasténala. Proč žiju? Proč ještě stále žiju?!
"Už se probrala!" řekl nadšeně ženský hlas. Pootočila jsem hlavu. Nějaká dívka v bílém oblečení se na mě povzbudivě usmívala. Byla jsem v nemocnici?
"Rei… Kde je Rei?" zeptala jsem se. Dívka trochu zesmutněla.
"Víte, měl hodně vážná zranění…" odmlčela se. Do pokoje vešel doktor.
"Jděte ven," řekl dívce. Ta rychle vyběhla z pokoje. Doktor si stoupl k mé posteli a dlouze si mě prohlížel. Nedíval se na mě jako na člověka, ale jako na věc.
"Jste spokojený nebo si mě budete prohlížet dál jako maso na pultu?" zavrčela jsem. Trhnul sebou. Zřejmě udělali rentgen. Cosi zabručel a udělal si pár poznámek do notesu.

Obchází kolem,
práce má dost,
Většinou chodí,
jak nezvaný host.
Před nemocnicí jsem se kolem rozhlédla. Podle záznamů jsem byla mimo jen týden, ale nevěřila jsem jim. Dokonce se mi snažili namluvit, že jako stroj nemám žádné bolesti a že jsem ten výbuch způsobila já. S odevzdaným povzdechem jsem se vydala ulicí. Na sobě jsem měla šedé kapsáče a bílé triko. Vzala jsem to nějakému pacientovi. Bohatému, jak jsem se dozvěděla. V kapse jsem měla pár stovek. Nevěděla jsem co mám dělat a kam jít. Po pár metrech jsem se dozvěděla, že jsem utekla právě včas. Před nemocnici přijelo armádní auto s ozbrojenými muži. Zahnula jsem za roh a dala se do běhu. Musela jsem se dostat z města.

Každému z nás jednou ruku podá,
snaž se jak chceš,
na řeči nedá.
Má schopnost vyhledávání dat mi přinesla ovoce. Potřebovala jsem doklady a nějaké peníze. Trochu jsem upravila bankovní data a pak jsem si vyhledala pár lidí, co měli dost dobrý záznam o falšování dokladů. Prvního jsem viděla živého jen pár vteřin, než ho zásahovka zastřelila. Další pár dní seděl. Třetí se dal, pro mou smůlu, na cestu spořádaného života, ale doporučil mi nějakého známého. Byl chlípný, starý a vypadal, jako by měl minimálně ADIS. S pistolí u hlavy mi za neuvěřitelně krátkou dobu udělal doklady. I přes velké spropitné na mě chrlil takové nadávky, že mě to až zaráželo.

Majetek, moudrost anebo vzhled,
ona má úplně jiný svůj svět.
Někdo jí odhání,
jiný ji volá,
strach trochu nahání,
to už je ona.
"Vás vyhodili rodiče?" zeptala se starší paní u přepážky. Měla jsem práci, ale potřebovala jsem se někde na čas ubytovat. Rozhodla jsem se pro kolej. Podle záznamů z počítače měli ještě jeden pokoj volný. Konektor jsem stačila schovat dřív, než přišla ta paní.
"Ano, prý se mám starat sama. Dopoledne půjdu do školy a odpoledne budu muset chodit do práce," povzdychla jsem si.
"To je mi líto. A jaká to je práce?" zeptala se a podala mi klíček od pokoje.
"Práce s počítačovými daty a nějaké ty kancelářské práce," odpověděla jsem. Ještě jsme si chvíli povídali, dokud nebylo sedm hodin. Nastala večerka a já si šla lehnout. Ráno mě vzbudil děsný křik studentů. Jakmile jsem otevřela dveře, pár holek na mě divně koukalo a později se na mě kluci v suterénu vrhli jako vosy. Rande, rande, rande. Nic víc jsem od nich neslyšela. Se staženým hrdlem jsem vyšla ven. Nebe bylo šedivé a nepřátelské. Vzpomněla jsem si na Reie. Nikdy na něj nezapomenu. Nikdy už na sebe nenechám sáhnout od jiného muže. Zbývalo mi ještě pár let života. Kolik? Deset? Pět? Vykročila jsem do tmavého města. Lidé vycházeli z domů. Někteří nadávali, jiní se vesele bavili. Prodavači odsouvali železnou mříž na dveřích a já si vzpomněla na začátek. Klíče zarachotily v zámku…

Není dobrá, ani zlá,
ale každého z nás jednou zavolá.
Jednou se s ní uvidíš,
zpátky už se pak nevrátíš.

Hanyou v dimenzi magie - Krvavá minulost

27. září 2008 v 10:19 | Hanyou |  Povídky - moje
Je to hrůza a já nevím, jak mé prsty zastavit!!!

Další diplomek a něco na kecání

27. září 2008 v 2:21 | Hanyou |  Já a moje kecy, kecy, kecy, kecy
Hehe, stává se ze mě hledačka diplomků. :-P
No a teď vykecávka. Kámoš mi půjčil dvd (vyměňujeme si horory) Den mrtvých. Nevím co se děje, ale ten film jsem vypla. Najednou jsem se začala bát. Možná to bude tím uzavřeným prostorem nebo nepřirozenou barvou mrtváků, nevím. Nebo to může být díky mé nadcházející me... vy-víte-co. Prostě nejsem schopna si pustit ani Úsvit mrtvých (můj oblíbený!), aniž by mi naskočila husina!!! O_O Oproti tomu upíři a vlkodlaci začínají opět vést na stupínku oblíbenosti. Stále svádím vinu na Sweenyho Todda! Romantika, muzikál a krev nejdou dohromady. Hm, asi bych se zase měla dívat na pohádky........ No, uvidíme. Rady na mou likvidaci pište do komentů, děkuji!

Stará díla -- My Lovely Darling 1

26. září 2008 v 18:30 | Hanyou |  Povídky - moje
Taková blbost... To jsem ještě nevěděla, že existuje Eragon.

Kulhánek - Cesta krve 21. díl

26. září 2008 v 1:46 | Hanyou |  Knihy online
Druhý výboj ošlehl hranu vchodu, kde jsem měl před okamžikem hlavu.
Bzučení popelnice se začalo ztrácet. Pak docela utichlo. Přesunul jsem se do rohu pod okno.
Jak jsem očekával, bzučení se najednou prudce ozvalo ze zahrady.
Popelnice musela chvíli padat volným pádem, protože v témže okamžiku, co se ozvalo bzučení, už zasypávala kancelář výstřely. Na hromadě zbraní začaly hořet obaly a na psacím stole vzplála dřevěná deska.
Podle bzučení jsem přesně věděl, kde popelnice je.
Rozhodl jsem se použít známý trik s hozením kamínku. Každý, kdo prošel jakýmkoli kursem sebeobrany, se okamžitě podívá přesně na opačnou stranu, než odkud je slyšet to nenadálé zašustění. Nehlučně jsem se ze sedu přesunul do kleku, čelem ke zdi, a pustil si kus cihly těsně vedle nohy.
Pak jsem - přes hlavně - vykoukl z okna. Jenom jsem doufal, že popelnice nějakým kursem sebeobrany prošla a že tedy právě míří do otvoru po dveřích.
Nezklamala mě.
Plynulými stisky ukazováčku jsem vypálil z obou hlavní. Rychle jednu po druhé.
Oba projektily se od popelnice odrazily s uširvoucím zaječením. To už jsem sebou smýkl doleva a přilepil se zády ke zdi pod oknem.
Okenní rám nad mou hlavou se rozlétl pod salvou výbojů. Tahle popelnice dokázala střílet mnohem rychleji než ta, kterou jsem zlikvidoval, ale na druhou stranu její výboje neměly takovou sílu.
Hořící třísky mi napadaly za krk. Nedbal jsem na ně, jen jsem ohromeně přemyslel, proč zbrojovka tentokrát zklamala. Přitom jsem automaticky zbraň zlomil. Jeden z kouřících nábojů vyskočil nad okraj okna.
Popelnice ho zasáhla ve vrcholu letové křivky a roztavené dno nábojnice se rozplesklo o protější zeď.
Střílela také mnohem přesněji.
Znovu jsem nabil a odjistil. Nevěděl jsem, co dělat - až příliš jsem spoléhal, že ty dva předchozí výstřely souboj ukončí. A popelnice mi na trik s kamínkem podruhé neskočí.
Vytáhl jsem kratičký revolver, který jsem si předtím zastrčil za opasek, přesunul se do rohu vedle okna a se zády u zdi - tak abych byl co nejplošší, se postavil. Krátká zídka, než začínal okraj okna, mne dostatečně chránila. Viděl jsem válcovitý bok popelnice - z tohoto úhlu mne nemohla zasáhnout.
Radši jsem nepřemýšlel o tom, co by se stalo, kdyby byla o metr vedle, přehodil jsem si zbrojovku do pravé ruky, opřel ji o roh stěny a vypálil. Tentokrát jsem mířil těsně pod tu lesklou černou špici a co nejvíc na střed.
Oba těsně po sobě jdoucí projektily po povrchu popelnice opět sklouzly - vyryly do něj sice hluboké rýhy, ale sklouzly. Zato však popelnici roztočily a odhodily mezi stromy, kde se kývala jako opilec. Jediné, co bylo jasné, že když se kývá, nemůže mířit. Upustil jsem zbrojovku, skočil před okno, sevřel revolver oběma rukama a vystřílel na popelnici celý bubínek. To, že jsem ji na dvacet metrů trefil čtyřmi výstřely z šesti, považuji za úspěch. Kulky udělaly do zeleného povrchu mělké lesklé důlky.
Když se místo výstřelu ozvalo cvaknutí, přitiskl jsem zbraň k hrudi a na patě se otočil zpět do krytu zdi.
Pustil jsem revolver a zvedl a nabil zbrojovku. Zelená patrona v nábojovém pásu už zůstala jen jedna, do levé hlavně jsem musel dát srnčí broky. Hořící deska stolu pomalu uhasínala a plnila místnost hustým černým dýmem. Naštěstí ho průvan strhával ode mne a odnášel do zdemolované prodejny.
Pomalu jsem se loučil se životem. Jestli popelnice vlétne dovnitř...
"Sakra," řekl Ten druhý, "před pár dny vymýšlíš, jak si brokovnicí ustřelit hlavu, a teď se bojíš, že tě zabijí."
"Před pár dny to bylo něco jiného," řekl jsem já.
"To by mě zajímalo, co bylo jiného?"
"Ty létající popelnice tu nejsou náhodou; a kdo myslíš, že ze starého Kozáka a ostatních lidí udělal to, co jsou? A kdo ze mě udělal masového vraha?"
"Takže mstitel zaměřený na létající popelnice," zachechtal se Ten druhý. Znělo to trochu nakřáple, trochu křečovitě a zabolelo mne z toho v krku.
"Vole," řekl jsem.
Pak bzučení popelnice zesláblo, a sláblo, až zmizelo. Nevěděl jsem, co to znamená, tak jsem na pět minut strnul na kámen a poslouchal, až mi hučelo v uších. Neslyšel jsem nic.
"Asi jsi ji poškodil," řekl Ten druhý, "asi se jí nechce víc riskovat."
"Tak teď rychle!" řekl jsem já.
Začal jsem horečné přehrabovat hromadu zbraní a za sebe pod okno jsem po podlaze posílal krabice s věcmi, které potřebuji nejen nezbytně, ale velmi nezbytně.
Pak jsem začal trhat obaly a povoskovaný papír a ověšovat se neohebnými, kůží a novotou vonícími pouzdry, do kterých jsem cpal smrtonosná železa.
Když jsem skončil, nemohl jsem se postavit. Ztěžkl jsem snad o patnáct kilo.
"To je na nic," řekli jsme s Tím druhým současně.
Jako s první jsem se rozloučil se zbrojovkou. Je těžká a její divoké exploze přitahují pozornost z široka daleka.
Jako s poslední jsem se rozloučil s obrovskou automatickou čtyřiačtyřicítkou DESERT EAGLE SUPER. Je jen devítiranná a ostatní nevýhody jsou jako u zbrojovky. I když bych se vsadil, že popelnice by projektilům z této pistole odolávaly jen velmi těžko. Vypadají jako takové menší mezikontinentální rakety.
V pouzdře na pravém stehně jsem si nechal devítku Beretta Combat. Je zajímavé, že na italské pistoli vyráběné v Německu je použito pět českých patentů.
Tuhle pistoli si pamatuju z kursu aktivní sebeobrany. Instruktor ji vychvaloval do nebe a ještě výš. Kdybych si ji měl kupovat z platu v Zelených listech, musel bych asi tak pět let nejíst. Je osmnáctiranná, má elektronický tlumič hluku a hlaveň schopnou snášet i průbojné titanové střelivo. Jedinou nevýhodou je, že se z ní nedá střílet dávkami. Ale to by asi žádný člověk neudržel.
V levém podpaždí, pod bundou, jsem si nechal maličkou šestirannou pistolku 6,35 magnum. Belgický browning. Má také elektronický tlumič hluku.
Na levém boku (to jsem neodolal) mne tížil obrovský nůž, tak zvaný 'nůž na přežití'. Jmenuje se Aitor Jungle King I a je to taková menší mačeta se spoustou důležitých a méně důležitých drobností v plastovém pouzdře a v rukojeti. Spodní část pouzdra se musí provázkem zavázat kolem stehna, tak je nůž veliký.
Malý batůžek z maskovací látky jsem k prasknutí nacpal prázdnými zásobníky k berettě a krabičkami s dlouhými náboji s plastovými nábojnicemi. Dva zásobníky jsem naplnil. Jeden jsem zarazil do pažby zbraně, druhý jsem si dal do kapsy, z které jsem vyházel zbylé patrony do zbrojovky. Ostatní zásobníky naplním, až bude čas. Cítil jsem, že zdržovat se v rozstříleném obchodě je vteřinu od vteřiny nebezpečnější.
Pak se někde ve velké dálce ozvala ostrá rána. Nebyla snad ani tak hlasitá, ale v tichu panujícím ve městě byla skoro ohlušivá. Leknutím jsem povyskočil půl metru.
"Sakra!" vyjekl poplašeně Ten druhý. "Víš, co to bylo?" Druhou větu zašeptal.
"Sonický třesk. A proč šeptáš? Snad se nebojíš?"
"Bojím. Ty bys taky měl, ale hlavně bys měl zmizet!" Už když to říkal, vybíhal jsem do poničené zahrady, berettu v ruce. Pod podrážkami bot mi zaskřípalo rozbité sklo.