Říjen 2011

A za všechno může liška! Průzkum a útok

28. října 2011 v 2:08 | はんよう |  Povídky - moje
Další splácanina...
*kouká na čas*
23:55 7. října a já jdu psát už čtvrtou kapitolu tenhle den...

Hanyou instant

27. října 2011 v 23:27 | はんよう |  Já a moje kecy, kecy, kecy, kecy
Asi by to byl skvělý název rubriky, jenže... :-)

Inverze. "Inverso?" INVERZE!!!

23. října 2011 v 11:07 | はんよう |  Já a moje kecy, kecy, kecy, kecy
STOP! Článek dole!

Oslava

23. října 2011 v 11:05 | はんよう |  Já a moje kecy, kecy, kecy, kecy
Tak tu jsem! Je po oslavě na počest malé Karolínky a také nepříjemnosti...

A za všechno může liška! Tsubaki

21. října 2011 v 9:21 | はんよう |  Povídky - moje
Hrozný, co? Já jsem ale mrcha v zabíjení hlavních postav!

Probrala jsem se na nějakém stole. Nebýt té jeskynní dekorace, myslela bych si, že je to nemocnice. Naklonila jsem hlavu na stranu a rozhlédla se. Vybavení vypadalo jako v nemocnici. Opatrně jsem se posadila a rozhlédla se. V hlavě jsem měla prázdno. Nevěděla jsem co tady dělám, ani jak se jmenuju. Viděla jsem jen své ruce, tělo a rudé vlasy. Sesunula jsem se z postele a s vrávoráním jsem se přesunula ke stolku s pižlacím nářadím, které leželo na stříbrném tácu. Nářadí jsem shodila na zem a prohlížela jsem se. Tác odrazil mou tvář. Tedy neznámou tvář. Ale docela hezkou. Jen mě zarazilo to rudé oko. Mělo podivnou zorničku, takovou úzkou. Jako u šelmy.
"Ah ne, to budu muset všechno zase vydezinfikovat," ozvalo se za mnou. Prudce jsem se otočila. Podivný bělovlasý chlápek v brýlích na mě zíral s úlisným pohledem.
"Co jsi zač?" zeptala jsem se ostře. Můj hlas zněl trochu chraplavě, ale ostře.
"Říkej mi Kabuto," pousmál se muž. Přeměřila jsem si ho pohledem. Nevypadal na siláka, ale nechtěla jsem testovat jeho sílu. Rozhodně ne v mém stavu.
"Kde to jsem?"
"V sídle Orochimaru-sama," odpověděl Kabuto klidně.
Oromáčka!
Ztuhla jsem. Co to bylo? Někde v mojí hlavě se teď ozval hlas!
"Kabuto, neměla by si odpočinout? Takhle se nám za chvíli vysílí," ozval se další hlas, ale už ne v mé hlavě. Ve dveřích stál podivný chlápek s bledým obličejem a zlatýma očima. Všechno ve mě křičelo, abych utekla, ale já zůstala jako přimražená. Jako myš, která sleduje hada. Ano, to bylo to správné přirovnání. Ten muž byl jako had!
"Velice se omlouvám, Orochimaru-sama," řekl Kabuto mírně.
"Co tady sakra dělám? Kdo jste? A kdo jsem já?!" vykřikla jsem. Chtěla jsem informace, mít pevnou půdu pod nohama.
"Nepamatuješ se?" zeptal se mě Orochimaru. "Byla jsi přepadena. Museli jsme ti sešít tvoje krásné tělo."

Celá Listová trpěla. Ztráta čtyř ninjů byla příliš velká. Navíc jedna kunoichi byla dcerou Čtvrtého Hokage. Naruto z té zprávy málem zešílel. Dokonce i Sasuke byl nepříčetný a na pohřbu nebyl schopný odtrhnout zrak od náhrobku. Moc se z nich nenašlo. Pár kusů masa, oblečení a zuby. Všechno bylo od krve. Identifikace nebyla možná. Nicméně DNA patřilo všem čtyřem.
Pohřeb byl ten nejhorší zážitek. Všichni vypadali na fotkách tak vesele, jako by každou chvíli vylezli z rámečků a se smíchem prohlásili, že to byl jen vtip. Nic takového se nestalo.
Nejvíc raněný byl Minato. Ztratit ženu a potom ještě dceru, která byla pravým odrazem její matky, to bylo už příliš! Zhroutil se z toho. Naruto se mu snažil být oporou, ale nešlo to. Rána byla ještě stále čerstvá.
Každý den čekali, kdy ze schodů seskáče dívka s rudovlasou kšticí, kdy se z kuchyně začne linout lahodná vůně, a kdy se ozve radostný smích. Nic z toho se nestalo. Kushiya byla mrtvá.
V pokoji našli krabici s fotkama. Některé rozdali, jiné si založili do alba. Kakashi mezi těmi věcmi našel přehrávač. Tehdy jí ho dal k Vánocům. Tehdy mu koupila modrou šálu. Dalo jí práci, než ji na něj navlíkla!
Kakashi byl totálně mimo. Nemohl se smířit s tím, že jeho Kushiya byla mrtvá. Vždyť pár hodin předtím jí držel v náručí, líbali se a... Pak jí odmítnul. Hodně toho litoval. Měl si s ní promluvit, měl jí aspoň někdy pořádně poslouchat. Naposledy, kdy jí viděl, mu začala vykat. Chovala se k němu jako ke svému učiteli, který si zaslouží jenom úctu. Pamatoval si na ten den.
"Kushiyo!" zavolal na ni.
Zastavila se a trochu se zachvěla očekáváním. Chtěl jí říct o svých citech, že by bylo lepší počkat, možná, že tohle byla pouze obyčejná zamilovanost, aby nespěchala, ale nakonec ztratil odvahu.
"Buď opatrná," řekl nakonec. Když se otáčela, vlasy jí prolétly kolem těla jako ohnivý závoj. Její pohled se měnil ze zklamaného na kamenný.
"Kakashi-sensei, schválně, kdo jako první zapomene na včerejší bouři!" řekla tvrdě. Pak odešla.
Cítil už předtím, že je něco špatně, ale svou poslední větou měl dojem, jako by šlápnul v jejím nitru na něco křehkého, co se rozbilo na tisíc kousků. Chtěl jí po návratu potěšit, ale teď jí ztratil navždy.
To tolik záleží na věku? Opravdu by spolu nikdy nemohli být? Nemohli spolu zůstat o chvilku déle? Kakashi zoufale zasténal. Chtěl jí vidět. Ještě jednou jí obejmout a slyšet její smích.
Mráz sevřel mé tělo jako do svěráku a donutil mě se zachvět.
"Jak se jmenuju?" zeptala jsem se.
"Tsubaki," odpověděl Orochimaru. Přikývla jsem. Aspoň znám své jméno. Sevřela jsem čelenku se znakem Listové a pocítila silnou nenávist. Otočila jsem se na Orochimara.
"Trénuj mě!" přikázala jsem mu. "Za smrt mého otce a bratrů! Srovnám Konohu se zemí!"
Orochimaru se jen usmál. Nevěřila jsem mu, ale soudě podle mého sešitého těla jsem si byla jistá, že mě nebo nás někdo napadnul. Rozhodla jsem se nebýt slabá.
První měsíce uplynuly a já poznala, že se něco děje. Orochimaru původně odešel na "obhlídku", ale z Kabuta jsem dostala informaci, že se pokusí zničit Třetího Hokageho pomocí chuninských zkoušek. Bylo mi to celkem jedno. Já chtěla dostat toho, kdo mi zničil tělo i vzpomínky.
Hlas z mé hlavy mi pomáhal s výcvikem. Dokonce jsem byla i schopná přivolat smečku ninja vlků. Tyhle potvůrky měly srst jako ze železa, dokonce i pevnější. Dlouho jsme spolu trénovali a nakonec jsme byli sehraný tým se dvěma vlky. Žlutý se jmenoval Uzuki a šedý Hatare. Oba dva jsem milovala. Pokaždé, když jsem je zavolala jménem, cosi se ve mě hnulo a bolest u srdce se občas nedala snést. Kabuto nevěděl odkud se ta bolest bere, ale dal mi nějaký lék. Neřekla jsem mu kvůli čemu ty bolesti mám. Myslel si, že je to po té operaci.
Po pár dnech se Orochimaru vrátil. Celé dny a noci byl slyšet velký nářek a křik. Vypadalo to, jako kdyby měl moc velký pech. Nakonec jsem zjistila důvod jeho jančení. Třetí mu nějak proklel ruce, aby je nemohl používat. Navíc mu Pátá rozdrtila nohu a Kabuto z toho taky nevyvázl nejlíp. Vrátili se jako spráskaní psi. To jsem si taky nemohla odpustit.
Misky s jídlem spadly na zem.
"Sklapni, Tsubaki! Nebýt mě, tak je z tebe žrádlo pro hyeny!" křičel Orochimaru. Jen jsem se ušklíbla.
"Ale teď se na sebe podívej!" ukázala jsem na něj. "Jak teď budeš používat pečetě? Kabuto ti nebude pořád stát za zadkem. A nezapomeň, že slabý jedinec se snadno zradí!"
"Nikdo se tě neptal na tvůj názor, ženo!" vykřikl znovu Orochimaru a jeho tělo na chvíli zachvátila křeč. Z rukou mu kapala krev.
"Je to den ode dne horší, Orochimaru," zamumlala jsem.
"Potřebuješ nové tělo!"
"Na jedno čekám," zachechtal se.
"Nemůžeš čekat! Takhle z tebe bude jenom mrtvola, co se každou chvíli rozpadne v prach!" odbyla jsem ho.
"Neboj se, on přijde," zašeptal orochimaru. Zase se dostal do toho bláznivého stavu.
Prý přijde On a bude skvělým náhradním tělem! Pořád jenom On!
Radši jsem šla ven. Sice svítil měsíc, ale to mi bylo jedno. Chtěla jsem na chvíli na vzduch. Aktivovala jsem Vnitřní oko, jak jsem tomu říkala, a mluvila se svým hlasem uvnitř.
Měla bys od něj odejít. Je to tu už příliš nebezpečné.
Nemám kam jít a jeho ještě potřebuju.
Já tě varoval. Kdybys nebyla tak tvrdohlavá, mohla jsi zůstat doma a plánovat si pěknou budoucnost.
Jak to myslíš? zastavila jsem se.
Prostě jen odhaduju co by se asi tak stalo.
Ne! Ty něco víš! Ty víš to, co jsem zapomněla! Řekni mi to!
Milá zlatá, k čemu by ti to bylo, když bys stejně byla ještě víc nešťastná?
Ale před chvílí jsi říkal, že bych byla šťa-
Ano, byla. Kdybys nebyla tvrdohlavá! Ale to všechno už je pryč. Z popela život nevytáhneš.
Chvilku jsem mlčela, ale pak jsem se přeci jen rozhodla se zeptat.
Měla jsem skvělou rodinu?
Tu nejlepší.
Orochimaru nakonec musel použít cizí tělo. Skoro jsem ho nepoznala. Skoro. Stále to byl had. Pořádně mě potrestal za mou drzost. Málem ze mě vymlátil duši. Přežila jsem to. Dokonce jsem to přežila i bez Kabuta a jeho drog. Pomohl mi můj hlas. Dával mi i chakru, když mi došla.
Do sídla někdo vstoupil. Někdo, kdo měl vražedný úmysl. Bylo mi to jedno, pokud na mě dotyčný nechtěl zaútočit. Nic se ale nedělo, takže jsem si vesele žila v sídle dál. Pak ale začal Orochimaru spěchat. Museli jsme to tu opustit.


Nedali jste mi na vybranou

15. října 2011 v 10:33 | はんよう |  Já a moje kecy, kecy, kecy, kecy
Po zveřejnění článku o falešných odkazech se rozpoutala zuřivá nákaza těchto odkazů. TAKŽE komentáře budou muset projít schválením, ať se vám to líbí nebo ne!

A za všechno může liška! Uzavření!

14. října 2011 v 8:31 | はんよう |  Povídky - moje
Šílený příběh, já vím...

Tak...

13. října 2011 v 20:42 | はんよう |  Já a moje kecy, kecy, kecy, kecy
Asi to teď bude všechno o malé Karolínce, ale co se dá dělat... *^^*

S radostí vám oznamuji...!

13. října 2011 v 3:28 | はんよう |  Já a moje kecy, kecy, kecy, kecy
Konečně jsem se dokopala k dopsání povídky Ledové slunce!
*šipka: Lemra líná!*
*odhání šipku*
Jelikož mi jaksi nevyšel plán, při kterém byste v povídce luštily nápovědy (viz Lucy Locket), rozhodla jsem se, že vám to budu tedy servírovat bez nich.
Čekáte to slůvko "ALE"? Je tam! Zveřejním pouze jednu stránku příběhu, abyste se měly na co těšit!
*brání se zabijáckým pohledům*

Falešné odkazy

12. října 2011 v 22:02 | はんよう |  Já a moje kecy, kecy, kecy, kecy

Prosím, aby lidi, kteří tu nechávají své komentáře, nedávali falešnou adresu svých stránek! Naskočilo mi najednou tolik virů, že jsem myslela, že dotyčným vyrvu varlata/dělohu a narvu jim je zase zpátky přes chřtán!

Odkazy:

Linkbuilding

6 Methods Online Forums Can Support You Make Dollars Online

Nepřeju si, aby sem lidi dávali podobné odkazy, je vám to jasné???!!!